Čtvrtý seminář -06.12.2008

Čtvrté AI začalo krátkou procházkou po náměstí. Po návratu do divadla odstartoval Jirka velmi zajímavou hru. Neřekl nám o co jde, jen nám prozradil, že potřebuje dobrovolníka. Když se přihlásil Michal, vzal Jirka židli, kterou postavil doprostřed jeviště. Nám ostatním dal za úkol dostat jakýmkoli způsobem (kromě násilí) Michala z jeviště. Bylo nám jasné, že pokud nenajdeme ten správný způsob, bude to velmi obtížné. Po pár neúspěšných pokusech, kdy se pokoušel Michala vystrnadit ze židličky snad každý včetně Lukáše, se to skoro podařilo Karol. Skoro, ne však úplně. Po slabé  půlhodince snažení většina z nás usoudila, že by to bylo ještě na dlouho. A jelikož jsme nemohli ztrácet čas, který uháněl jak splašený kůň, přemístili jsme se do foyer. Tam se mohlo začít pracovat. Začínali jsme rozhýbáváním. Jako obvykle spočívalo v pobíhání, chození, poskakování a vyplňování veškerého prostoru. Tyto pohyby jsme různě zpomalovali a opět zrychlovali do té doby, než nás Lukáš zastavil tam, kde se právě pohyboval a rozběhl hru na babu.

Po babě jsme si odpočinuli hraním si na stroje. Většina z nás už věděla, v čem hra spočívá, nebylo tedy těžké začít. Musím říct, že některé stroje byly opravdu geniální. Troufli jsme si totiž jít i do něčeho zajímavějšího než do „podávače“ s pásem a nějakým tím pohonem. Asi nejdůmyslnější byl stroj, který dle mého názoru nejvíce připomínal tkalcovský stav. Začal dvěma lidmi, kteří vleže na zádech kmitali rukama k sobě a od sebe. Když měli ruce od sebe, procházela mezi nimi Karol, kterou si podávali ze strany na stranu kluci. A Terča byla pohon. Prostě krása.

Mezitím Luky přinesl dvě hole. Nejprve jsme vzali pouze jednu a házeli si ji v kruhu. Po chvilce se přidala i druhá, takže jsme všichni museli věnovat oběma holím zvýšenou pozornost. Hra nás tak bavila, že jsme donesli ještě další dvě hole. Terka s Karol se odvážily zaházet si každá zvlášť s Lukášem. Posílali si tři, s Kájou dokonce i čtyři tyče. Fascinovaně jsem sledovala s jakým soustředěním a přesností si hole přehazují. Hotové kejkle.

Další, obzvláště „řádící a rozlítaná“ hra byla s míčem. Naším úkolem bylo přemístit míč pomocí podávání- nikoli házením- z foyer okolo celého hlediště a přes jeviště ( na kterém mimochodem stále seděl Michal citující si pro sebe jakýsi monolog) až do šatny. První pokus byl trochu nešťastný, protože jsme se v hledišti poněkud tísnili a tlačili na sebe. Podruhé jsme byli o poznání lepší a sehranější. Našli jsme si totiž jednoduchý, ale účinný způsob. Posléze nám Lukáš hru okořenil tím, že jsme ho měli dostihnout a dotknout se ho míčem. Což nebylo vůbec , ale vůbec jednoduché. Mrštný Lukáš se vydal ven, kde se proplétal mezi stromy. Dopadnout ho se nám povedlo až uvnitř vprostřed hlediště, kdy mu vynalézavá Evča zablokovala cestu a umožnila nám tak se k němu přes sedadla probojovat.

Pak jsme usoudili, že je načase vrátit se na jeviště. Drobným problémem byl Michal. Během her se jednou téměř rozhodl připojit se k nám, nakonec však zvítězila jeho pevná vůle a židličku neopustil. Navrhli jsme mu přesun na jednu ze sedaček v hledišti a na tento krok nemohl jinak než přistoupit.

Hned jsme toho využili. Lukáš přinesl ještě další židličku a z obou udělal branky. Sdělil nám, že si zahrajeme něco jako fotbal, jenže vylepšený tím, že budeme na čtyřech a místo kopání se míč bude přemisťovat hlavou. Můžu vám říct, že místy se utkání podobalo ragbyovému zápasu velkých psů. Někdo se do hry pustil s takovou vervou, že se třeba praštil o zem nebo dokutálel míč do brány z boku a nikoli zepředu. Prostě a jednoduše jsme si hru velmi užívali. Dokonce se k nám konečně přidal i Michal. Jen pro představu vydržel sedět od 10.10 do 11.50 hodin. Pozoruhodné, nemám pravdu?

Po chvilce řádění v kompletní sestavě jsme na Lukášovo přání začali rozehrávat scénku. Byla obdobná jako ta s autobusem na předchozím semináři. Tentokrát ale autobus nahradil vlak. I příběh byl jiný. Po čekání na příjezd vlaku, kdy dotěrný fotograf stihl zvěčnit mnohé z nás, se konečně nastoupilo. Po chvilce jízdy přišla kontrola.

Jeden z cestujících (Terka) se nenápadně vypařil na záchod, aby zastřel absenci své jízdenky.  Projížděli jsme různými kraji- od Francie, přes Himaláje až po Kazachstán.

Tam nás, pokud si pamatuji dobře, poslali zpět do Čech- bohužel jako vězně. Během cesty strávené v oddělených celách se jednomu cestujícímu podařilo zneškodnit hlídače a osvobodit ostatní. K úžasu celé skupinky však ve vlaku zůstali tři cestující, a to náboženská fanatička, já jakožto nepřístupná a ostýchavá samotářka, která prostě neměla co ztratit a jeden člověk duševně příliš slabý na útěk. Já jsem byla po chvilce násilně odvedena. Potom hra skončila. Jak jsme se později všichni shodli, moc se nám nevyvedla. Nikdo si totiž neuměl svůj charakter správně prosadit. Všem nám unikl i postřeh, že Michal byl celou dobu tajný agent. Prostě pro příště budeme muset mít lepší organizaci a realizaci. Rozebírali jsme hru tak dlouho, dokud nenastal čas oběda.

Jako předkrm nám posloužil Karolin úžasný medový dort, který přinesla na oslavu svých narozenin. Dorazili jsme se v restauraci, odkud jsme se přecpaní dostávali poměrně těžce.

Všichni ale věděli, jaká činnost bude následovat a ochotně se svalili na jeviště na neorganizovanou hromadu. Začali jsme představováním tří nováčků- mimochodem velmi sympatických a vynalézavých lidí. Dále pokračovali i ostatní. Tématem byly dvě otázky: Co absolutně nesnáším a Čeho se nejvíce bojím. Odpovědi byly velmi zajímavé, místy se i shodovaly. Povětšinou však byly jedinečné a osobité. Myslím si, že v tomto duchu bychom si dovedli povídat a diskutovat velmi dlouho. Jenže čas kvapil a na řadu přišla honička, to abychom se trochu rozhýbali.

Řekla bych, že následující hra byla jedna z nejpřínosnějších v celím dni. Měli jsme za úkol znázorňovat archetypy. Velký problém nám dělal archetyp dělníka. Jen málokdo ho dokázal vyjádřit co nejpřesněji. To s manažerem nebo znuděnou či tlustou úřednicí zas takový problém nebyl. Opravdu mile překvapeni jsme byli, když se do hry zapojil i Jirka a velmi trefně nám předvedl policajta. Dalším oříškem byl i archetyp matky a dost zabrat nám dal vrah, o jehož napodobení se  vehementně snažil snad každý.

Neméně kreativní byla hra se židlí. Každý, kdo měl nějakou představu, na co by se dala židle použít, vstal a ukázal to ostatním. Musím podotknout, že v některých situacích jsme se opravdu bavili. Kdo by se nezasmál Víťovi, který drží židli jednou rukou a chytá s ní ryby jako na udici, Káje, která nemá problém s tím udělat si ze židle stroj na točené zmrzliny nebo Lukášovi ukazujícímu nám svoje židlové akvárko. Židle si zahrála i na strom, padák, záchod, koně, malé dítě sedící rodičovi na zádech, dalekohled, okénko na úřadě, plastovou láhev, sekačku na trávu… Zkrátka když máte po ruce obyčejnou židli a partu super tvořivých kamarádů, vždycky to stojí zato.

Jako třešnička na tom úžasném dortu celého dne byla věc, na kterou každý čekal. Ke slovu přišly naše nástroje. A některé z nich byly obzvláště povedené. Zaujal mě třeba Honzíkův parádně šustící pytlík, Evinčin hřeben, se kterým jezdila po vroubkovaném víčku, Víťův úžasný multifunkční řetěz a Terezky chrastící PET flaška naplněná všelijakými věcičkami.

Úvodem každý představil svůj nástroj, jeho zvuk a využití. Potom jsme, dirigováni Lukášem vytvářeli různé rytmy, místy doprovázené skřeky a pískáním. Každý vzniklý rytmus byl jedinečný a nádherný. Musím souhlasit s Terkou, která konstatovala, že by si klidně všechny rytmy nahrála a poslouchala je doma jako relaxační hudbu. Skutečně byli všichni příjemně uvolněni. Během tvoření jsme si dokonce vyměňovali nástroje mezi sebou a jeden rytmus jsme vytvořili pouze pomocí svých hlasů, což bylo velmi zajímavé.

Korunu celému tomu krásnému koncertu dodávalo mírné osvětlením s mystickým žlutým nádechem. Zkusila jsem na chvilku zavřít oči… Přede mnou už nebylo jeviště. Představovala jsem si černošské rituály pod žhnoucím Africkým sluncem. Prostě jsem neměla slov.

Při dnešním AI jsem poprvé měla takový zvláštní pocit. Dost možná i ostatní cítili tu atmosféru, panující kolem a naplňující celé divadlo. Byl to snad signál, dávající nám najevo, že jsme zase o krok dál? Známka naší pevnosti,soudržnosti a síly?

Možná jsme otevřeli bránu do dalšího z mnoha světů, našli další cestu. Možná…