14.12.2008

5. seminář začal poněkud netradičně. Když se kolem 8.45 konečně před zámeckým divadlem sešli všichni, kteří se ten den zůčatnili, zjistilo se, že je to jen pět lidí. Což bylo na druhou stranu dobře, protože jsme měli jet do Poněšic a měli jsme jen jedno auto-Leopolda.
Cesta Leopoldem byla velmi zajímavá. Bylo v něm příjemě málo místa, hezky teplíčko ale chudák Leopold měl co dělat, aby nás 5 vůbec uvezl. Dokonce mu občas 'chcípal' motor a to cestě jen dodávalo nádech dobrodružného výletu do neznáma. Do cíle jsme však všichni dorazili nezraněni.
Když jsme přijeli, odvedl nás Lukáš do kinosálu, kde jsme si svlékli bundy a odližili nepotřebné věci a boty.
Po krátké úpravě prostoru, která spočívala v odsunutí pohyblivých schodů, jsme začali jako obvykle rozhýbáváním. Měli jsme prostě různě chodit, pobíhat, poskakovat či se jinak přesouvat po místnosti a všelikými kreacemi vyplňovat prázdný prostor. V jedné obzvláště vydařené kreaci nás Lukáš zastavil. Vybral dva lidi, kteří se měli během několika málo sekund vyměnit. A přitom co nejpřesněji napodobit postoj toho druhého. Pár výměn a původní postoj byl zcela přeměněn.
Mezitím Lukáš vymyslel novou 'hru'. Bylo to něco jako pantomima. Všechny, kromě jednoho, odvel do jiné místnosti. Řekl nám nějaké slovo a my měli deset sekund na to, abysme ho zkusili vyjádřit pohyby svého těla. Hezky každý zvlášť. Po několika pokusech vpustil na scénu dva zároveň. Ti měli vzájemně spoupracovat. Oběma pošeptal jiná slova tak, aby to ten druhý neslyšel. Ale ať jsme se snažili sebevíc, žádná sláva to nebyla. Bez slov jsme si jednoduše nerozuměli a nedokázali jsme odhadnout roli spoluhráče. Když už jsme nevěděli jak dál, pozměnil trochu Lukáš pravidla.
Pustil na scénu úplně všechny a každému veřejně sdělil slovo, na ktéré dotyčný reagoval buď vstupem, nebo odchodem ze scény. Charakter postavy, kterou jsme hráli, si měl každý zvolit sám. Dvě pětiminutové scény úplně postačovaly k přechodu na jinou hru.
Ta by se dala nazvat 'slepobal' nebo 'dostaň poslepu míč mezi nohy protivníkovy židle jakýmkoli způsobem'. To byla teprve pořádná řádící hra. S očima zaváznýma šatkem se toho opravdu moc vidět nedá a po několika nárázech do zdi jsem usoudil, že lezení po čtyřech asi bude pro hledání míče bezpečnější. Ovšem když se nám náhodou míč podařilo objevit, a já ho dostal do ruky, neváhal jsem vstát a (bohužel ne vždy moc opatrně) donést ho do soupeřovy brány. Pro velké ztráty na životech byl nakonec slepobal ukončen a my jsme přešli na další činnost.
Tou bylo poslouchání písniček bez textu a, o něco těžší, zapisování dojmů, kterými na nás působily. Přiznám se, že pro mě to moc jednoduchá činnost nebyla. Naštěstí byly písničky poměrně krátké a my jsme se po necelé čtvrthodince mohli věnovat řízku s bramborovým salátem, kterému předcházela výborná česnečka.
Po obědě jsme se opět ověsili svým oblečením a za pomoci Leopoldovy velké snahy jsme se vrátili zpět do Týna.