SLOVA JSOU LODIČKY PRO OBRÁZKY

Sedmý seminář- 28.2.2009

Po dlouhé době jsme se opět mohli všichni sejít na celý den strávení divadelním tvořením. O to větší byla naše radost, když na tento, v pořadí již sedmý seminář, přijala pozvání lektorka Gábina, která se nám měla po celý den věnovat a naučit nás dýchání a artikulaci na jevišti. Takovou třešničkou na dortu bylo i místo konání- opět nás totiž přivítala skvělá atmosféra rekreačního zařízení v Poněšicích. Ráno jsem přišla před Zámecké divadlo jako první- tak moc jsem se těšila, že jsem raději přišla s předstihem. Bavilo mě pozorovat ty natěšené obličeje ostatních příchozích. Když jsme se konečně sešli a uvelebili ve velkém šedivém divadelním Mercedesu řízeným Lukášem, všichni ožili konverzací plnou radosti a očekávání. Cesta nám uběhla poměrně rychle a po vyhraném souboji s vytrvalým řidičem, který musel vycouvat zpátky celou úzkou příjezdovou cestu, abychom mohli klidně projet, jsme se konečně nadechli poněšického vzduchu a naplno si vychutnávali krásné počasí, které se nám, jak se zdálo, rozhodlo přát. Následoval přesun do útulné školící místnosti s velkými okny a nádherným výhledem. Po drobných úpravách, zametení podlahy a rozestavení židlí na sezení jsme se mohli pustit do díla.

Nejprve se nám Gábina i přesto, že ji většina přítomných znala, oficiálně představila. Nebudu daleko od pravdy, když podotknu, že jsme se díky její bezprostřednosti a uvolněnosti brzy dostali do té správné nálady. Náš seminář začal zvláštně. Gábina nám řekla, abychom si všichni stoupli na jakékoli místo, kde je nám příjemně. Na její pokyn jsme se měli rozběhnout a co nejrychleji se vzájemně dotknout. Po několika pokusech se všichni posadili a Gábina se nás ptala. Zajímalo ji, koho jsme se dotkli a jestli dotyčný o našem kontaktu s ním věděl. Po chvilce vyptávání se rozhodla s námi cvičení znovu zopakovat, ovšem s drobnými změnami. Místo rychlého dotýkání se jsme se měli pomalu „potkávat". Přijít k sobě a lehkými gesty či posunky si naznačit, že o sobě navzájem víme. Během setkání jsme si směli vyměnit pouze jediné slovo, které ho podle našeho názoru vystihovalo. I po tomto cvičení se nás Gábina ptala na otázky stejného nebo podobného rázu. Nakonec nám vysvětlila význam obou cvičení, totiž že pokud se setkáme na jevišti s hercem, měli bychom ho vzít na vědomí a určitým způsobem s ním navázat kontakt. Stejný kontakt se prý dá navázat i s prostorem či věcmi v něm, což jsme poznali v následujícím cvičení, kde jsme se potkávali a poznávali s místností a jejím vybavením. Moc se mi líbila vnímavost ostatních, mnozí z nich si totiž všimli věcí, o kterých já neměla ani ponětí.

To když nás Gábina poprosila, ať si každý najdeme předmět, který nám je příjemný na dotek, téměř nikdo neváhal. I já jsem šla poměrně najisto k jedné z žaluzií, po níž jsem pokukovala prakticky od začátku. Pokud si dobře pamatuji, Michalovi také padla do oka „moje" žaluzie, Víťovi se líbil krásně hladký stůl, Kája si našla zajímavé místečko na dřevěné stěně, Gabča tiskla ruku k jednomu ze skel velkého okna, Barča si vyhlídla zarámovanou fotografii a Míšova ruka utkvěla na parapetu u okna. Gábina nám dala prostor, abychom si osahali povrchy ostatních a vrátili se k tomu, který se nám zdál nejpříjemnější. Většina se však vrátila zpátky na své místečko. S těmito povrchy jsme pracovali i dál. Například jsme měli ke svému placu dojít poslepu a po cestě dvakrát zahnout do pravého úhlu. No, poprali jsme se s tím vcelku důstojně.

Velmi přínosné pro naši fantazii bylo následující cvičení, které rychle každého nadchlo. Lehli jsme si na deku a na povel Gábiny jsme si měli představit, že jsme se ocitli v pralese.

Se zavřenýma očima jsme potom poslouchali rozličné zvuky, které vydávala Gábina za pomocí všelijakých nástrojů- například propisky či flétny. Po skončení této zvukové symfonie a procitnutí každého z nás nám Gábina rozdala papíry a pastelky a naším úkolem bylo zakreslit zvukovou stopu cesty v pralese. Já jakožto malířský antitalent jsem se trochu zděsila, nakonec jsem strach překonala a namalovala celkem obstojnou kresbičku. Ještě jsem ani nebyla hotová a už jsem pokukovala po výtvorech ostatních. Ohromně mě zajímalo, zda se naše dílka shodují. Popravdě, výsledek našeho tvoření mě ohromil. Každý měl naprosto originální obrázek, zajímavé kontrasty barev, tvarů a symbolů. Nemohu vám říct, který se mi líbil nejvíc. Všechny byly ve své podstatě krásné, ať už mluvím o Víťově labyrintu plném nástrah i odměn v podobě vydatné svačiny, Karolínky přenádherně nakreslené džungli s hrozným tygrem, Barči pestrobarevné škále všelijakých nebezpečí nebo Michalově stvůře požírající bezbranného (růžového) domorodce, Gabči pralese, v němž neúspěšný lov znamenal jistou smrt či o Míšově exotickém ráji plném lián a hrozivých smrtících orchidejí. Můj dojem umocnil ještě poutavý popis každého obrázku samotným autorem.

Protože jsme byli krásně rozkreslení a chtěli si nějak ukrátit dobu čekání na tři zbývající kamarády (Evču, Helču a Honzíka), kteří měli teprve dorazit, rozhodli jsme se jim namalovat uvítací plakát. Všichni s nadšením přijali nápad nakreslit za každého z nás lahev našeho oblíbeného pití a stranou dokreslit tři lahve coby nově příchozí kamarády. Do horního rohu se ještě přikreslila v podobě malinkého hrnku Gábina a pod ní dvě hvězdičky- Lukáš a Jirka.  Jenže kamarádi přijeli těsně před dokončením našeho díla. Řešení jsme našli rychle- vyrazila jsem je s Víťou zdržet. Všechno se nakonec vydařilo a všichni tři měli z našeho nápadu ohromnou radost. Netrvalo dlouho a chvilinku po tom bouřlivém přivítání přišel čas oběda. Zasedli jsme tedy ke stolu a naplno si vychutnali vrcholné umění místních kuchařek- výbornou čočkovou polévku a kuře s bramborem a kompotem.

Po úžasném obědě jsme jen stěží bojovali s únavou, proto jsme byli vděční, když nás Gábina vyzvala, abychom se položili na deky, zavřeli oči a promítli si v hlavě průběh celého dopoledne. Potom ke slovu opět přišly pastelky, lépe řečeno pastelka. Podle Gábiny bylo úplně nejideálnější malovat jednou, maximálně dvěma barvami. Barvami souvisejícími s našimi pocity. Vybrala jsem si veselou oranžovou a s chutí se pustila do práce. Po chvilce se začaly rýsovat i výtvory ostatních. Opět jsem se ocitla v záplavě nádherných obrázků, na nichž se snoubila fantazie se záplavou emocí a myšlenek. Někdo měl průběh dne zachycen schematicky, jiní své pocity vložili do různých ornamentů, květin, spirál a dalších rozmanitých tvarů.

Kreslení potom vystřídala práce s rytmy. Mě osobně se tato cvičení líbila nejvíc. Začínalo se zvolna. Vytvořili jsme kruh, ruce si navzájem dali přes sebe a pomalu jsme odříkávali jednoduchou říkanku, doprovázenou tleskáním do ruky spolustojícího. Kdo obdržel v poslední slabice říkanky tlesknutí do ruky a nevyhl se mu, musel z kola ven. Další hra byla zvláštní a dynamická. Gábina začala mnout prsty o dlaň, postupně na každého v kruhu kývla a dotyčný se k ní připojil s úplně stejným zvukem. V momentě, kdy „rozezvučila" celý kruh, nás začala pomalu zastavovat. Tímhle cvičným kolečkem jsme moc neprošli. Udělali jsme totiž tu chybu, že jsme přestali všichni naráz, což nebylo správné.

Naštěstí byl druhý pokus lepší a Gábině se podařilo nás sehrát. Začala opět třením dlaně o prsty, které se při druhém druhém kole změnilo v tření obou dlaní, to přerostlo v mírné tleskání dlaní o sebe a vrcholilo plácáním rukama do stehen a dupáním. Chvilku jsme tento rytmus drželi a z něj se pak postupně dostali zpátky do první fáze tření prstů. Všem se cvičení moc líbilo, tím víc, když jsme (s pomocí všímavé Helči) přišli na fakt, že jsme vlastně vytvářeli déšť. Napřed slabě poprchávalo, potom drobná sprška postupně nabírala na intenzitě, až se strhla hotová průtrž mračen a když se vypršela, pozvolna utichla až do ztracena.

Pak jsme se, plni dojmů s celkem dobře sehrané dešťové etudy posadili na židle. Následoval krátký výklad teorie mluvení. Úvodem nám Gáíbina řekla jedno velmi hezké úsloví: „Slova jsou lodičky pro obrázky. A každá lodička si zaslouží žít." Poučila nás, jak je důležité na jevišti srozumitelně artikulovat a hlavně dobře dýchat, to prý je základem správné mluvy. Vzápětí nám umožnila vyzkoušet si vše v praxi. Začínali jsme dýcháním. Učila nás pořádně dýchat do jednotlivých částí těla- břicha, hrudníku, dokonce i do mezižeberních prostorů, které jsou prý pro herce nejdůležitější. Ukázala nám i takzvané „prdelní" dýchání, způsob dýchání v případě, že je herec například schoulen do klubíčka a nohama si blokuje hrudník a břicho, tudíž musí mít nějaký záložní dýchací zdroj. Nikdo z nás tomu nevěřil, dokud jsme si to, povětšinou úspěšně, nezkusili na vlastní kůži.

Ještě jsme se ani nenadáli a Gábina se rozhodla potrápit naše hlasivky. Zkoušeli jsme napodobovat zvuky různých věcí, například traktoru nebo sbíječky. Také jsme si vsedě na zemi zahráli na tibetské mnichy vydáváním zvuku „ohm", přičemž jsme ho všichni po pár minutách správného dýchání dokázali udýchat do solidně dlouhých tónů. Zjistili jsme, že dech nám vydrží mnohem déle, když začneme zvuk středně hlasitě a postupně intenzitu hlasitosti zvyšujeme, pak jen držíme zvuk do ztracena a nakonec přestaneme a vydechneme zbývající vzduch z plic. Další zvuk- vau (jako když vyje vlk) nám pořádně rozhýbal panty. Všichni jsme se vehementně snažili o dokonalou artikulaci a moc nás to bavilo. Spoustu zábavy jsme si taky užili při simulaci včelího úlu. Všichni jsme se semkli do úzkého chumlu, zavřeli oči a bzučeli. Gábi chodila okolo nás a tu a tam se někoho snažila z chumlu vytáhnout. Zpočátku komunikace mezi námi coby včelami trochu vázla, zbytek úlu neměl moc velké povědomí o vetřelci, když vytahoval jednotlivé včelky ven. Později jsme se ale naučili v případě nebezpečí začít bzučet intenzivněji a upozornit tak na hrozbu v úlu. Docela jsme se u cvičení nasmáli.

Nastal čas otestovat si hbitost našich jazyků. A myslím to úplně doslova. S jazykolamem, který jsme si zapsali každý na papír, jsme zprvu měli nemalé problémy. Kámen úrazu byla pochopitelně artikulace.  Jen pro představu jsem pod článek tento jazykolam přidala. Jenco jsme zvládli vyslovování, přišla na nás Gábi a dýcháním. Každý se nadechl a četl jazykolam pořádně a zřetelně, dokud mu stačil dech.  Když cítil, že další čtení je nad jeho síly, hlasitě vydechl a ostatní si udělali tužkou čárku v místě, kde skončil. Gábi nám celé cvičení ještě ztížila tím, že ve stejném místě nemohli skončit dva lidi. Každý tedy četl dle svých dispozic. Mnozí podávali skutečně obdivuhodné výkony, pár lidí se naopak zadrhlo kvůli špatné artikulaci na samotném začátku. Každý si ale dostatečně otestoval, kolik toho jeho plíce snesou a jak je na tom s vyslovováním.

Tohle cvičení bylo krásnou tečkou za nádhernou rozvitou větou dnešního dne. Ano, tento den by se dal přirovnat k dokonalému souvětí.  Sami jsme ho ráno začali psát, sami hledali vhodná slova, nahrazovali ošklivé výrazy honosnějšími a výstižnějšími, doplňovali, skládali, tvořili. A po celou dobu tohoto psaní jsme ani na minutu nedokázali pomyslet na nudu či nezájem.

Tento seminář se jen těžko dá srovnat s běžnými semináři s Lukášem, protože každý z nich je výjimečný a dává nám něco jiného. Miluji semináře s Lukášem. Stejně tak jako jsem si zamilovala den s Gábinou a byla bych ráda, kdybychom měli ještě aspoň pár možností pozvat si nějakého dalšího lektora.

Náš první seminář s lektorem jistě každý vnímal a vstřebával po svém. Mě rozhodně obohatil. Jednak mi pomohl v osobním rozvoji, jednak mi ukázal mé přátele zase v trošku jiném světle. Naučila jsem se je lépe chápat, poznat a respektovat. A za to jim děkuji. A mé obrovské díky taky patří Gábině- neobyčejnému člověku plnému energie, který se nebojí partě mladých lidí předat svoje bohaté zkušenosti. Gábi, díky.

Na závěr přidávám jazykolam, se kterým nás Gábinka trápila :

V Londýně u lorda Donalda

dávali (L)lahodné bledule

hladoví blondýni lepili

okolo loudavě cedule.

Ledaři dodali do skladu

jeden den před lednem v poledne

dva kýble ledu

a další led

dodají do doby dohledné.